|
Kosmetika -
Vše o kosmetice
|
|
Napsal uživatel Zuzana Vyskočilová
|
|
Pondělí, 04 Leden 2010 00:00 |
 Na otázku, kdy začal člověk poprvé používat vonné látky, je obtížné odpovědět. Odborníci však usuzují, že vůně jako taková začala být nejspíše využívána v souvislosti s objevením ohně. Ten totiž lidem kromě tepla poskytoval také příjemné čichové vjemy vznikající spalováním rostlin nebo jejich produktů, jakými jsou např. pryskyřice. Vonný dým některých pryskyřic a vzácných dřev byl pak společně s nejlepšími plody a květy obětován bohům. Lidé však ještě museli urazit velmi dlouhou cestu, než dosáhli úrovně raných starověkých kultur.
EgyptPřestože z nejstaršího období rané egyptské kultury neexistují žádné písemné doklady, odhalené zbytky chrámů poskytují cenná svědectví o tehdejším životě. Egyptské božstvo bylo uctíváno mnohými slavnostmi a oběťmi, přičemž vůně měla klíčovou úlohu. Obvyklé byly zápalné oběti a nejčastěji byla používaná vonná pryskyřice a myrha. Z novější epochy egyptských dějin jsou pak známy nálezy alabastrových dóz a flakonů na posvátné masti a oleje. Ty vyráběli kněží různorodými způsoby i po řadu měsíců. Kromě balzamování a kultovních účelů se brzy začaly používat i k účelům léčebným, kosmetickým a krášlicím. Vonné oleje a masti se připravovaly z růží, jasmínu, bazalky, máty, z lotosových květů, ale i z mošusu a ambry.
MezopotámiePrvní vonné látky byly v Mezopotámii, podobně jako v Egyptě, používány k výrobě zápalných obětí. Na trzích se obchodovalo asi s 200 druhy vonných ingrediencí, z nichž se v pozdějších dobách začaly připravovat vonné masti a oleje sloužící ke kultovním, ale i kosmetickým účelům. Uchovávaly se v ušlechtile tvarovaných dózách ze skla, alabastru nebo chalcedonu. Nejpoužívanějšími vonnými rostlinami byly vavřín, myrta, cypřiš, lilie, mimóza a fialka.
Antické Řecko a ŘímV antickém Řecku se velké množství vonných hmot spotřebovávalo pro obětní obřady k uctívání bohů, zvláště bohyně krásy Afrodité, o níž Řekové tvrdili, že právě ona jako první začala používat vonné rostliny a oleje. Značné množství vonných látek však Řekové spotřebovávali i pro svoji vlastní hygienu, které věnovali velkou pozornost. Masti a oleje byly uchovávány v dózách a amforách a pro každou část těla existoval speciální přípravek. Např. paže měly vonět po mátě, krk a hruď po fialkách. Pokud jde o vůně, zastávali Řekové zásadu – čím více, tím lépe.
V antickém Římě se z vonných rostlin používaly převážně ty, které rostly na Apeninském poloostrově, jako byla máta, myrta či vavřín. V souvislosti s těsným sousedstvím s řeckými provinciemi, převzali Římané některé jejich návyky a brzy výrazně stoupla spotřeba vonných přípravků, které se nejvíce používaly pro soukromé účely. Pro účely obřadní se tak vonných látek často nedostávalo. Později se vonné látky začaly dovážet, nejčastěji z porobených provincií, a na trzích se jich tak objevilo nepřeberné množství.
IndiePři archeologických výzkumech, prováděných v údolí řeky Indus, byly objeveny překvapující artefakty z terakoty, které podle všeho sloužily k oddělování těkavých podílů rostlinných produktů od podílů netěkavých, a tedy vlastně k přípravě vonných vod. Jako všude jinde, i zde sloužily vonné květy a pryskyřice v první řadě k poctě příslušných božstev. Čím vyšší bůh, tím mu byla zasvěcena vzácnější květina. Kromě oblíbené růže se na vonné produkty zpracovávaly také květy jasmínu, akácie, pandánu a mnohých dalších. Častou surovinou byly i silice a vody z květů, mošus, ambra, pačule, vetyver či cibet.
Čína a JaponskoČínská příroda poskytuje dostatek různých rostlin, které jsou odedávna všestranně využívány, a to především ke kosmetickým a léčebným účelům. Běžně zde rostl kafrovník, badyáník, některé druhy skořicovníku, četné druhy citrusů, broskve a meruňky. Oblíbený byl např. vonný olej ze silice získávané z pomerančových květů, také mošus, vzácná vonná surovina, která byla hojně využívána k mnoha účelům. Kromě domácích surovin využívali Číňané i ty dovážené, např. santalové dřevo, muškát, hřebíček, kardamon, ambru, cibet i pačuli.
Japonskou zvláštností bylo tzv. inro – malá dekorativní skříňka obsahující parfémy, líčidla, popřípadě i některé léky. Šňůrkou nebo sponou se připevňovala ke kimonu. Vonné substance byly napouštěny do proužků papíru nebo se uchovávaly ve zdobených nádobkách. Škála vůní, kterou Japonci používali, byla velmi pestrá – od pronikavého mošusu, získávaného v čínských a tibetských horách, až po decentní a jemné vůně, jako byla např. růžová voda nakupovaná od muslimských Arabů.
 |
|
|
|
Kosmetika 
RSS feed Komentáře