Parfémové kompozice aneb Jak se tvoří parfémy

Parfémové kompozice aneb Jak se tvoří parfémy

Sestavování parfémové kompozice je mnohými odborníky přirovnáváno k tvorbě hudební skladby. V parfumerii se také běžně požívají některé hudební termíny jako tón, akord, harmonie, disonance či právě kompozice. Někdy je však teorie o příbuznosti komponování hudební skladby a tvorby parfému rozvíjena ještě dále. Např. se porovnává podobnost působení na smysly člověka; u hudební skladby na sluch, u parfémové kompozice na čich. Parfumér pracuje s vonnými látkami a se svým dokonalým čichem podobně jako skladatel s tóny a svým sluchem. Oba přitom využívají nejen své zkušenosti, ale zejména fantazie.

Stejně tak, jako hudebník skládá z několika tónů akord, vybírá parfumér jednotlivé vonné látky a zkouší jejich vzájemný soulad. Vonné látky se nanášejí na testovací papírky a čichem se zkouší jejich vzájemná kombinovatelnost. Poté se vybrané látky v co největším počtu různých kombinací důkladně naváží a vzniklé vonné akordy se znovu posuzují. Parfumér musí zhodnotit jednak počáteční vůni směsí, jednak změny vůní, které nastávají v souvislosti s jejich odpařováním. Jestliže je některý akord nevyrovnaný, vyřadí se a pokračuje se sestavami, které voní příjemně a vyrovnaně po celou dobu. Autorem této metodiky je významný francouzský parfumér Jean Carles.

Vůně základních akordů by měla být výsledkem fantazie parfuméra, avšak praxe bývá taková, že tvůrce parfému musí vycházet z požadavků zákazníka, z vyžadovaného typu vůně i ze stanoveného cenového limitu. V kompozicích pro luxusní parfémy se obvykle používají drahé, tzv. absolutní silice, pro levnější kompozice se musí použít spíše silice rekonstituované a více syntetických vonných látek.

Komponenty každé kompozice se teoreticky dělí do tří skupin. Ty, které vytvářejí hlavní vonný akord, se odborně nazývají srdce. Převažují zde středně těkavé látky. Druhou skupinu tvoří látky nejméně prchavé, tzv. fixátory, které zpomalují odpařování těkavějších složek směsi. Třetí skupinou je špička tvořená nejtěkavějšími a nejvýrazněji vonícími látkami. V dobré parfémové kompozici by měly být všechny tři skupiny látek zastoupeny tak, aby nevynikala ani jedna z nich. Změny vůně vznikající při odpařování musí být co nejméně nápadné a nikdy nesmí vynikat vůně některé komponenty. Splnění tohoto požadavku je jeden z nejobtížnější úkolů, který je třeba při tvorbě parfémové kompozice řešit.

Jak z předchozího textu vyplývá, je práce parfuméra mimořádně náročná. Kromě dokonalé paměti na vůně a výborných kombinačních schopností vyžaduje i rozsáhlé odborné znalosti, neskutečnou píli a hlavně trpělivost.