Máme doma babičku Vlastičku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby byla bábinka normální distingovaná stará dáma. Jenže to právě naše Vlastička není! V devětasedmdesáti letech jezdí po světě, studuje cizí jazyky, píše knihu, lyžuje, plave, chodí pravidelně na kosmetiku a k holiči, brouzdá po internetu, navštěvuje taneční kurzy pro pokročilé a vůbec žije tak naplno, že jí občas malinko závidím. Ve svých devětatřiceti totiž nestíhám téměř nic. Znám důvěrně jen cestu do práce a z práce, studuji maximálně návody k použití přiložené u spotřebního zboží, píšu pouze lístky na nákup, na lyžích jsem nestála snad dvacet let, plavu jenom v létě, na kosmetiku a k holiči se dostanu tak jednou za dva měsíce, na internetu jsem málokdy, protože mě děti nepustí k počítači a tancuji tak jedině kolem sporáku v kuchyni. No nevadí, za čtyřicet let všechno doženu. Tedy, pokud jsem zdědila aspoň pár genů po babičce.
Vlastička jezdívala každoročně koncem ledna na hory. Jak sama říkala: „Trošku se vyřádit na sněhu.“ Stejně tak tomu bylo i letos. Bohužel však neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. V tomto případě se tedy na horách objevilo, ale došláplo si právě na moji babičku. Tedy především špatně došlápla ona a zpřetrhala si vazy v koleně. Následujících čtrnáct dní strávila v nemocnici a domů přijela velmi rozhořčena jednak z toho, že se jí lékař před operací zeptal, zdali nemá umělý chrup (taková nehoráznost) a potom z toho, že vyfasovala berle, díky nimž měla svému kolenu ještě čtrnáct dní odlehčit. To byla pro babičku ta nejhorší potupa. „Copak můžu s berlemi mezi lidi? Co by si pomyslili? Copak jsem nějaká stará bába? A navíc ještě vypadám hrozně. Byla jsem objednaná na trvalku a teď nemůžu z baráku a zítra má přijet Josífek, to je ten z lázní . . . . . .“ Věděla jsem, kam babička svým monologem míří. Mohla bych klidně předpovídat budoucnost. Vlastička bude chtít kvůli Josífkovi udělat trvalou doma. „Máš přece vysokou školu, tak pro tebe nebude problém udělat mi tu trvalku podle návodu. V té krabici je to popsané. Natáčky mi půjčila Liduška. Ona by mi to i natočila, ale nějak nemůže, chudák stará, na ruce. Asi revma.“ Chudák stará, Liduška, byla o dobrých deset let mladší než moje babička. Nemělo cenu odporovat. Vlastička už měla všechno naplánované a tak jsem v sobotu ráno vyrazila do obchoďáku, nakoupila všechny potřebné ingredience, k tomu pár obložených chlebíčků a dvě lahve vaječného likéru, který byl právě v akci a do hodinky jsem už před Vlastičkou nahlas předčítala návod na použití Studené vlny. „ No, vidíš, to zvládneme jedna, dvě“, pronesla s nadšením bábinka a nalila mě i sobě vaječný likér. S chutí jsem se pustila do práce. Bylo půl jedenácté dopoledne. Přesně podle návodu jsem se snažila navíjet vlasy v tenkých pramenech na malé dřevěné natáčky od čela k temeni hlavy. Zjistila jsem, že to není až tak jednoduché, jak to na přiloženém obrázku vypadá. Některé vlasy odmítaly poslouchat a různě se z natáček sesouvaly, případně provokovaly tím, že odmítly natočené na dřevěném válečku zůstat. Když už se mi nakrásně podařilo pramen na natáčce udržet, odmítla spolupracovat gumička, kterou se vše mělo přichytit. Zkrátka nebýt Vlastiných veselých příhod, vaječného koňaku a obložených chlebíčků asi bych u této práce psychicky zkolabovala. Nakonec se mi podařilo krásně srovnat natočené vlasy na babiččině hlavě do úhledných zástupů. Skoro mi bylo líto, že budu muset za chvíli zase vše odvinout a dát vlasům volnost. Přesto jsem to přesně podle návodu po dvaceti minutách udělala. Potom jsme ustalovali a umývali a lehce stříhali konečky a natáčeli na velké natáčky a dofoukávali fénem a nakonec jsem Vlastičku načesala tak krásně, až byla při pohledu do zrcadla dojata. „Teda, zlatíčko, jsi opravdu šikovná, moc se ti to povedlo, děkuji. Ale něco ti poradím, zůstaň u těch svých počítačů, protože jako kadeřnice by sis nevydělala ani na slanou vodu. Už jsem měla strach, že to do příjezdu Josífka ani nestihneme.“ Mrkla jsem na hodiny. Bylo půl šesté odpoledne. Své umělecké dílo jsem tvořila šest hodin! Čas s babičkou utíká nepředstavitelně rychle. Ani mi to nepřišlo. Josífek má dorazit v šest. To zvládnu i uklidit.
Ten večer jsem byla tak nabitá energií, že jsem zvládla v pohodě uvařit večeři, uklidit, vyžehlit, vysát a to všechno s úsměvem. Před spaním mě děti pustili k počítači. Mám spoustu plánů. V pondělí se přihlásím do tanečního kurzu.