„Budu se vdávat!“ sdělila mi jednoho krásného letního odpoledne moje nejlepší kamarádka Alenka. Během dalších tří hodin jsem se dozvěděla všechny podrobnosti do nejposlednějšího detailu promyšlené svatby včetně toho, že já mám být tím nejdůležitějším svědkem celé události. Potěšilo mě to, cítila jsem se být důležitou ne-li nejdůležitější součástí kamarádčina dne D.
Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Jednak mě pálila celá záda, která mi během Alenčina monologu sluníčko pěkně připeklo a potom se mi v hlavě stále honily všechny představy mé kamarádky o romantickém a kouzelném svatebním dni. Věděla jsem, že Ája je perfektcionalistka, ale začít s přípravami tři čtvrtě roku dopředu, se mi zdálo hodně přehnané. Přesto jsem následujících deset měsíců bez připomínek poslouchala všechna kamarádčina vyprávění o slastech a strastech zařizování vysněné svatby. Nechala jsem se dokonce natolik strhnout sílou situace, že jsem si v butiku zakoupila pro tuto událost šaty, které stály téměř celý můj tehdejší měsíční plat. Nechtěla jsem Alenčin den pokazit tím, že bych snad nebyla stejně perfektní jako všechno ostatní.
Dlouhé měsíce plné očekávání nakonec utekly jako voda a krásné sobotní červnové ráno svatebního dne bylo tady. Musím uznat, že jsem byla těsně před odchodem z domu sama se sebou spokojena. Vypadala jsem jako ze žurnálu. Alence určitě ostudu neudělám.
Když jsem přišla do nevěstina domova, dostala jsem na přivítanou dva velké panáky becherovky. Na lačný žaludek to byla docela silná sprcha, ale za to ze mě zcela opadla jakákoli tréma. Koukala jsem kolem sebe s nadšením. Vše bylo nádherné, vše šlapalo přesně podle pečlivě připraveného scénáře. Přes nevěstina tatínka a dalšího panáčka becherovky jsem se dostala až k Aleninu pokoji. Jako jediná jsem směla vstoupit. Otevřela jsem dveře a zůstala stát v úžasu. Přede mnou stála princezna. Krásná a dokonalá s dlouhými rozpuštěnými zlatými vlasy. Vešla jsem do pokoje, zavřela dveře a sklapla ústa. „Teda, Ali, ty jsi tak krásná!“, pronesla jsem s nefalšovaným dojetím.
„Musíš mi pomoct nebo je všechno v háji,“ spustila zoufale kamarádka. „Představ si, že si moje kadeřnice dneska ráno zlomila ruku a je v nemoci. Asi se zblázním. Třikrát jsem byla na zkoušce a teď tohle. Jestli mi nepomůžeš, je po všem.“ Koukala jsem poněkud nechápavě. Tu becherovku jsem asi neměla pít, nějak mi to nemyslí. „A co jako, Ali?“ „Copak to nevidíš? Nevidíš, jak jsem nemožná?“ Snažila jsem se, ale opravdu jsem před sebou viděla jen dokonalou princeznu. „K těmhle šatům přece musím mít vyčesané vlasy!“ Teprve teď mi došlo, že kadeřnice nestihla před svým osudovým pádem Alenku učesat. „A jo! Mám někam zavolat? Sehnat někoho?“ „Ne, to je úplně zbytečný, nikdo nemůže a už není čas. Uděláš to ty!“ Polkla jsem na sucho. Kamarádka mi nalila dalšího panáka becherovky. „Musíš!“
Během necelé půl hodinky jsem s použitím kulmy a asi stovky vlasových pérek vytvořila na hlavě své kamarádky nevěsty malé umělecké dílo. „Ty jsi úžasná, zachránila jsi mě.“, vydechla Alenka při pohledu do zrcadla. Vypila jsem další štamprličku becherovky a se zalíbením se zadívala na svůj výtvor. Proč si to nepřiznat? Mám talent!
Za několik dalších minut již oslnila Alena svoji krásou a mým účesem všechny své stávající i budoucí příbuzné včetně nastávajícího manžela. Neuvěřitelně jí to slušelo a já jsem byla opěvována pro svou šikovnost. Cítila jsem se úžasně.
To samé se ovšem nedalo říct o nedělním ránu. Tu becherovku jsem opravdu neměla pít!
Krátce před polednem zvonil telefon. Na druhém konci se ozval Alenin novomanžel. „Tak ti musím poděkovat za úžasnou svatební noc.“ Zatmělo se mi před očima. Tak pozor! Tak opilá jsem zase nebyla! Pamatuji si úplně všechno. Svatba byla nádherná a hodně veselá, ale domů jsem stoprocentně odjížděla sama! Hlava omotaná mokrým hadrem se rozbolela víc než dosud. „A co jako?“ pokusila jsem se nejistě o dotaz. Na druhém konci aparátu se ozval smích. „Takovou milostnou předehru jsem tedy nečekal! Dvě a půl hodiny jsme se snažili dostat z Alenčiny hlavy všechna ta vlasová pérka a ty blbinky, které jsi tam dala. A víš, že to bylo opravdu docela romantické?“ Napětí ze mě opadlo. Vždyť jsem to říkala: „Mám prostě talent!“