V osmdesátých letech jsem, coby studentka gymnázia, zatoužila po trvalé ondulaci. Mé vlasy se mi zdály absolutně nemožné a nemoderně rovné. Kdo chtěl být in, musel si je natáčet a kulmovat. Dnes tolik moderní žehlička by tehdy vůbec neměla šanci. Co je to za hloupost narovnávat vlasy? Kroutit, točit, kudrlinkovat! Tak zněl hlas módy. Lokny byly nutností. A já jsem je musela mít. Díky nim budu krásnější a přitažlivější. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem ke stejnému názoru přesvědčila svoji maminku, ale nakonec jsem svolení získala. Několikrát jsem sice musela vyslechnout historku o jakési paní Voráčkové, které trvalá ondulace spálila vlasy tak, že ji samy vypadaly, ale ani to mě neodradilo. Chtěla jsem být dokonale krásná a trvalá mi k tomu měla dopomoci.
Konečně nastal den D a já jsem se vydala do kadeřnictví. V šestnácti to byla moje první návštěva tohoto podniku vůbec. Do té doby mě doma stříhala maminka. Dělala to s opravdovou zodpovědností, takže nebyl problém splést si mě s klukem. Teprve poslední dva roky se mi podařilo vyhnout se maminčiným nůžkám a nechat moje vlásky trošku povyrůst. Návštěvě kadeřnictví tak teď už nic nestálo v cestě. Měla jsem domluvený i doprovod do „salonu krásy“. Šla se mnou moje nejlepší kamarádka Alenka.
Když jsme vstoupily do provozovny, dýchl na mě zvláštně tajemný ozón. Kadeřnice nás přivítala slovy: „Jejda, holky, vy jdete na tu trvalku? Kolik vám je? Vaši vám to dovolili? Nejste na to trochu mladé?“ Ucítila jsem na sobě pohledy všech zákaznic i zbytku personálu. Mírně se mi podlomila kolena, ale svého snu o krásných loknách jsem se nehodlala za žádnou cenu vzdát. „Na tu trvalou jdu jen já a naši o tom samozřejmě ví. A mimochodem, nejsem žádná malá holka, chodím do druháku na gympl.“ Můj hlas zněl tak odhodlaně, že již nepřipouštěl žádnou další diskuzi.
Po úvodním faux-pas, jsem byla usazena do koženkového křesla před obrovské zrcadlo. Za hodinku, dvě na mě z něj bude koukat krásná kudrnatá holka. Nemohla jsem se dočkat. „Tak jdeme na to.“
Zručné ruce kadeřnice navíjely moje vlasy na malé dřevěné natáčky, které se krásně řadily jedna vedle druhé od čela až k temeni. Za chvíli jsem měla na hlavě armádu dřevěných kulatých válečků, které kadeřnice přikryla igelitovou čepicí a celou hlavu mi omotala obrovským ručníkem. Má hlavička tak dosáhla úctyhodných rozměrů. Vypadala jsem jako Alibaba z pohádek Tisíce a jedné noci. Jen těch čtyřicet loupežníků mi chybělo, jinak byla podoba dokonalá. Takto vyparáděná jsem byla natlačena pod sušák. Neslyšela jsem téměř ani vlastní slova, natož abych tušila, co mi říká kadeřnice. Kamarádka Alenka se posadila vedle mě. Snažila se o konverzaci ale poté, co zjistila, že ji vůbec neslyším, podala mě i sobě jeden z těch osahaných časopisů, který zde nabízeli zákaznicím pro zkrácení dlouhé chvíle. Začetla jsem se. Po dvaceti minutách přestal můj sušák foukat teplý vzduch. Alenka, která mezitím odkoukala, jak na věc, hbitě vyskočila a přidala dalších deset minut a pak ještě jednou deset. Potom si na mě vzpomněla moje kadeřnice. Vysoukala mě zpod sušáku a usadila k umyvadlu a poté opět do koženkového křesla před veliké zrcadlo. Tak a teď to přijde. Teď se z Alibaby stane princezna!
Po další půl hodině jsem však princeznu v zrcadle přede mnou hledala marně. Koukal z něj na mě zpěvák skupiny Bonie M. Měla jsem na hlavě přesně to, co on!
Doma jsem několik hodin máchala vlasy v umyvadle s teplou vodou. Marně. Každá ovce mi mohla závidět. Začala jsem řešit dilema. Nechat se od maminky ostříhat nebo konkurovat velikonočnímu beránkovi? Zvolila jsem druhou možnost. „Nebude to tak hrozné,“ utěšovala jsem se. A opravdu. Dokonce už za pár týdnů se daly mé vlásky normálně učesat! Pravda, když zafoukal vítr, vlála kolem mě hříva, kterou by mi záviděl i král zvířat. Ale co. Ještě, že jsem nedopadla jako paní Voráčková.