Jsem tmavovláska a jak už to tak bývá, že člověk touží právě po tom, co nemá nebo mít nemůže, vždy jsem chtěla být blondýnkou. Po pravdě řečeno, která brunetka po tom aspoň jednou v životě nezatoužila? Jako malé děvčátko jsem si hrála pouze s panenkami se zlatými loknami. V pubertě jsem si nic nepřála tolik, jako mít na své hlavě dlouhé světlé vlasy. Blondýnky pro mě byly bohyněmi. Bohužel, mé dětství, puberta i mládí se odehrávaly v době totalitní, jinak také nedostatkové na zboží dovozové.
Potom přišel rok změn. Postupně se dostávalo do obchodů vše, o čem jsme dosud jen snili. Ženy začaly pravidelně navštěvovat kadeřnictví, žádné domácí pokusy o stříhání, barvení a podobně se již nekonaly. „Dáme melír?“, zaslechla jsem jednou, již co by třicátnice, z úst té své kadeřnice. „Já nevím, ono mě to moc nechytá.“, zkoušela jsem lehce odporovat. Tehdy se má návštěva kadeřnictví hodně protáhla, ale odcházela jsem se zlatými proužky, které báječně oživovaly mé tmavé nezajímavé vlasy. Po dalších návštěvách kadeřnictví mi jich na hlavě přibývalo a přibývalo, až jsem se jednoho krásného dne proměnila z tmavovlásky v blondýnku. Změna to tedy byla! Kdo mě delší dobu neviděl, ten mě nepoznal. Já jsem se cítila skvěle, konečně jsem zajímavá a úžasná blondýnka. Po určité době mi však začalo vadit, že se již týden po návštěvě u kadeřnice tlačí od povrchu hlavy na světlo světa ty moje hnědé potvůrky. Prostě bylo třeba odbarvovat a dobarvovat a mě to přestalo bavit. Přece nebudu otrokem svých vlasů! „Jdeme zpátky na tmavou!“, sdělila jsem jednoho pošmourného podzimního dne své kadeřnici. A tak se ze mě postupně zase stávala obyčejná brunetka. Jako tmavovláska jsem to ale víc já a vůbec mi nevadí, že se od temene hlavy tlačí na světlo světa ty tmavé potvůrky. Říkám si: „ Jen se tlačte. Dobře, že jste tmavé, až zešednete, bude hůř.“