Léto budiž pochváleno! Miluji toto nejkrásnější období roku. Sluníčko, pohoda, klid a hlavně dovolená. Celý rok netrpělivě očekávané dny plné odpočinku a lenošení, cestování a poznávání nových míst, zážitků a neopakovatelných okamžiků.
I ve svém věku, který se momentálně nachází někde kolem hranice čtyřicítky, se dokážu stále těšit na dovolenou jako malé dítě na prázdniny. Již několik let trávím týden u moře se svoji nejlepší kamarádkou.
Letos jsme vyrazily do Egypta. Nebyla jsem v této zemi poprvé. Mám ráda Afriku! Opět mě nezklamala. Krásných osm dní uteklo jako voda a my jsme měly před sebou poslední večer. Znovu jsme prošly nákupní zónu. V kapse mi cinkalo ještě pár drobných. Za co je utratit? Dárky mám koupené, nezapomněla jsem ani na sebe s nepatrnou drobnůstkou. Tak co s těmi mincemi v kapse?
Zastavily jsme se před jedním z pouličních stánků. Vlasový mág zde vytvářel na hlavách žen a dívek různého věku neuvěřitelné kreace z copánků. Byl sympatický, rychlý, usměvavý. Vlásky se pod jeho rukama měnily v drobné roztomilé hádky, kteří směřovali od čela k temeni hlavy a zcela tak odkrývali obličej svých nositelek. Ten se jakoby rozzářil a zvlášť oči každé zákaznice při odchodu podivně tajemně svítily. „Jdeme do toho?“ Kamarádka mě svou otázkou nepřekvapila. Věděla jsem s jistotou, že to řekne. Byla taková, chtěla vše vyzkoušet, nic jí nebylo cizí. Neuměla stárnout. Proto jsem ji také měla ráda. Byla s ní vždy legrace. Chvíli jsem zaváhala, ale nakonec jsem si, stejně jako ona, nechala vytvořit na hlavě malé umělecké dílo. Pravé africké copánky! To byl suvenýr!
Když jsem se na hotelovém pokoji podívala do zrcadla, musela jsem se sama sobě téměř představit. Bylo to trochu nezvyklé, ale praktické. Vlasy byly ukázněné a navíc mě čekalo období bezpracné ranní úpravy mých polodlouhých nepoddajných „hřebíků“. Brzy ráno mě probudil pokojový telefon. Byl čas k odjezdu z hotelu. Bolela mě hlava. Spala jsem jen pár hodin a navíc mě čekal únavný let domů. Nelétám zrovna ráda. Musela jsem si vzít prášek a před přistáním v Praze znovu. Po příjezdu domů se mi hlava opět rozdrnčela bolestí. „Je to po tom letu“, uklidňovala jsem se. Jsem nevyspalá, dehydrovaná. Spolkla jsem další červenou tabletku, vypila jsem snad dva litry vody a šla spát. Ráno jsem se probudila do krásného letního dne. Bylo mi hezky. Jakmile jsem však vstala, bylo to tady zase. Úporná tepající bolest. Smočila jsem copánky ledovou sprchou, polkla jsem další tabletu a v knize Domácí lékař jsem nalistovala stránku o bolestech hlavy. Příčin zde bylo popsáno několik. Mezi nimi i ta nejhorší.
Příští den jsem, smířena se svým osudem, navštívila lékaře. Vypsal mi doporučení na různá vyšetření. Do očí se mi draly slzy. „ Neplačte. To bude v pořádku. Opravdu jste se neuhodila? Od kdy vás to přesně bolí?“ Mezi vzlyky jsem popsala panu doktorovi poslední dny své egyptské dovolené. „Počkejte, ještě něco zkusíme“, usmál se na mě a společně se sestřičkou začali na mé hlavě rozplétat africké copánky. Úleva se dostavila téměř okamžitě. „Tak máme po problému?“ „Pane doktore, to je zázrak! Děkuji.“ Celá červená jsem se vypotácela z ordinace. Bylo po bolesti.
Na mé hlavě jsou sice opět „hřebíky“, ale ono jí to asi tak vyhovuje. A konec konců mně také.