Několik let jsem urputně bojovala se svým žlučníkem. Zvítězil nade mnou a podařilo se mu upoutat mě na nemocniční lůžko a pod celkovou narkózou moje tělo opustit. No nic, říkala jsem si, aspoň od něj budu mít pokoj. Zvláštní bylo, že o sobě dával vědět i poté, kdy už v mém nitru vlastně nebyl. Byla jsem však lékaři ujištěna, že se jedná o stav zcela normální a že v lázních se vše upraví. Cože? V lázních? Copak můžu do lázní? Vždyť vůbec nestíhám! V práci mám tolik povinností a doma ……
Za pár týdnů jsem držela v ruce telegram. Nástup na lázeňský pobyt příští týden ve středu v dopoledních hodinách. Následujících pár dní jsem zažila takový shon, že kdyby byl můj žlučník stále na svém místě, zorganizoval by v mém těle dozajista revoluci! Nakonec jsem stihla všechno kromě kadeřnice.
V lázních bylo krásně. Hned první den jsem si moc hezky popovídala se sestřičkou z vířivky. Za týden už jsme si tykaly. „Tady je tak krásně. Klídek, pohoda. Doma jsem pořád v jednom kole. Představ si, že jsem nestihla ani zajít před odjezdem k holiči,“ svěřila jsem se. „No, máš to teda hrozný, ale tady je skvělá kadeřnice. Já ji znám, domluvím ti to,“ nabídla se má nová přítelkyně.
Následující ráno jsem se ve vířivce dozvěděla, že už odpoledne budu vypadat jako Miss Univers. Trošku mě překvapilo, že to šlo tak rychle zařídit, ale těšila jsem se.
Po obědě jsem s namalovaným plánkem v ruce vyrazila do města. Brzy jsem stála v jedné z vedlejších ulic před oprýskanými dveřmi s nápisem Kadeřnictví. Trošku jsem zaváhala, ale pak jsem směle sáhla po klice a otevřela. Vyvalil se na mě oblak modrého dýmu. Pane Bože, tady snad hoří! Hustý dým mě tlačil ze dveří. „Á, tak jste tady. Pojďte dál. Dala jsem si o pauze cigárko.“ Moje oči se pomalu rozkoukávaly a kdesi uvnitř identifikovaly starší drobnou dámu. Aha, madam zde asi uklízí a málem to tady paní kadeřnici zapálila, napadlo mě. Mýlila jsem se. Dáma nebyla uklízečka. Byla to ta doporučovaná kadeřnická hvězda tohoto města!
„Já, . . . . snad přijdu jindy,“ vykoktala jsem. „Ale kdepak, kočenko, já o vás vím. Maruška mi o vás říkala. No, měla pravdu, máte to hrozný, ale nebojte se, něco s tím uděláme.“ Ruce kadeřnice mě vtlačily do křesla. Nebála jsem se, ale začala jsem mít trošku strach. „Tak něco takového?“ Madam zalistovala v katalogu na zrcadle a její prst s rudě namalovaným nehtem ukázal na fotografii sexy symbolu šedesátých let. „No, já nevím,“ odvážila jsem se špitnout. „Ale jo, to je přesně účes pro vás. Skvěle se k vám hodí. To poznám, děvenko!“
Za hodinu a půl byla kadeřnice se svou prací hotova a očividně také spokojena. „A skoro jsme se trefili, že?“ srovnala své dílo s originálem v časopisu. Nemohla jsem dýchat, protože paní zpevnila svůj výtvor na mé hlavě celým obsahem nádobky laku na vlasy. Zmohla jsem se pouze na těžce rozpoznatelný zvuk. Z posledních sil jsem zaplatila pět set čtyřicet korun českých a těsně před omdlením jsem se vypotácela z kadeřnictví na vzduch. Mozkové buňky se mi začaly opět okysličovat. Ve výloze protějšího obchodního domu jsem uviděla svoji tvář s podivnou přilbou na hlavě. Snažila jsem se vlasy mírně pročesat prsty, ale bez úspěchu. Do tvrdé helmy nebylo možné strčit ani špendlík. Propadla jsem panice, protože jsem si s přibývajícím vědomím všimla zvídavých pohledů kolemjdoucích.
Cesta zpět do lázeňského domu mi trvala dvakrát déle. Plížila jsem se bočními uličkami, schovávala jsem se ve výklencích nebo vchodech činžovních domů, které jsem míjela. Ve snaze být neviditelná, jsem se na svůj pokoj v lázeňském domě téměř doplazila. Byla jsem zcela vyčerpaná. Kvůli tvrdé helmě na hlavě jsem si nemohla ani lehnout. Stoupla jsem pod sprchu a půl hodiny smývala lak z mých vlasů. Dalších dvacet minut jsem se je potom snažila rozčesat. Vlasy poslušně držely silně natupírovaný tvar. Přesto, že jsem šla spát hodně pozdě, ráno jsem si přivstala. Zašla jsem za paní doktorkou a zrušila vířivku. „Myslím, paní doktorko, že mi to tam nedělá dobře.“