Jako malá holka jsem si často a ráda hrála na kadeřnictví. Celou rodinu jsem objednávala do svého fiktivního salonu a její členové se potom ode mě nechali s větším či menším nadšením česat, máčet vodou a stříkat lakem na vlasy. Byla to moje nejoblíbenější dětská hra, ale opravdovou kadeřnicí jsem se nestala.
Když jsem se poznala se svým budoucím manželem Petrem, měl krásné husté vlnité vlasy. „Ty by se česaly!“ zavzpomínala jsem na dětství. Péťa byl na svůj porost hlavy docela pyšný a opatrný, přesto mi dovolil občas mu vlásky nagelovat, lehce nalakovat či dokonce vyzkoušet docela nový účes. Byla jsem v sedmém nebi. Za naprostý důkaz lásky jsem považovala fakt, že mě jednoho krásného dne požádal o to, abych ho ostříhala. Musím uznat, že jsem s nůžkami v ruce byla lehce nervózní, ale šla jsem do toho. Husté vlnité vlasy se stříhaly skvěle. Mohla jsem vlastně střihnout kamkoli a na výsledném efektu to téměř nebylo znát. Za hodinku jsem byla s prací hotova. S výsledkem jsem byla spokojena nejen já, ale i Peťulka. „Ty jsi šikulka, miláčku, teď už nemusím chodit k holiči, budeš mě stříhat ty.“ Byl prostě úžasnej.
Poté jsem svého milého a později i manžela stříhala pravidelně každého čtvrt roku. Stále jsem se zlepšovala. Teď už mi to trvalo jen půl hodinky a výsledek byl vždy skvělý. Tedy Peťulka to tak říkal. Postupem času ke mně začali chodit na ostříhání i pánové a chlapci z blízkého příbuzenstva a také známí a sousedé. Vybudovala jsem si „klientelu“ asi deseti stálých zákazníků. Po pravdě řečeno, už mě to nebavilo tolik jako na začátku. Stříhání jsem brala jako rutinu. Během čtvrt hodinky jsem byla s prací hotova.
Jednou, to už jsem byla asi deset let vdanou paní, za mnou přijela Hanička, moje kamarádka z vysoké školy. Byla to veselá holka, tedy teď už taky paní, s kterou se moc hezky povídalo. Než přišel Péťa ten den z práce domů, měly jsme již zdolané dvě lahvinky červeného vínka, krabici chlebíčků a zákusků a probranou tzv. „celospolečenskou situaci“ od A do Z a naopak. Po úvodních přivítacích formalitách se Alenka dlouze zadívala na mého manžela a s upřímností sobě vlastní pronesla větu, která měla zásadní vliv na mé další kadeřnické působení. „Prosím tě, to mi tedy řekni, co to tady máte za holiče?“ „A proč jako?“ opáčila jsem nejistě. „No, protože snad všichni chlapi, které jsem tady potkala, a Péťa taky, jsou ostřihaní na jedno brdo a všichni vypadají jako paka. Promiň, Péťo. To je tady stříhá snad nějakej starej ožralej dědek, kterej se zasekl někde v osmdesátých letech, ne?“ Polkla jsem na sucho. Neříkám, že bych o sobě měla nějak přehnaně vysoké mínění, ale jako starej ožralej dědek jsem si tedy doposud nikdy nepřipadala. Chtěla jsem něco říct, ale byla jsem tak zaskočená, že jsem ze sebe vydala pouze těžko srozumitelný zvuk. Poté mě zachránil Péťa: „To víš, na malém městě…..“ Ten večer už jsem nějak neměla chuť pít. Nezlobila jsem se na Haničku, spíš jsem byla naštvaná na sebe. Je to pravda. Vždyť já neumím stříhat.
Příští den kamarádka odjela. Já jsem z nákupního střediska přinesla malý úhledný balíček. „Co to je?“ zajímal se Petr. „To je, miláčku pro nás oba. A vlastně, bude-li zájem nejen pro nás.“ Petr na mě koukal nechápavě. „A můžu se podívat?“ „Určitě!“ Během chvilky Péťa vytáhl z malého balíčku mnou pečlivě vybraný strojek na stříhání vlasů. Nejprve se zatvářil rozpačitě, ale když jsem ho ujistila, že tento model mi v obchoďáku vřele doporučili, protože má až sedm možností volby výšky porostu hlavy a je na něj prodloužená záruka, smířen se svým osudem, posadil se na židli a odevzdaně vydechl. „Tak jo, můžeš.“ Peťánkovi jsem projela hlavičku strojkem několikrát ve všech směrech. Byla jsem hotova za pět minut. Výsledek byl famózní. Sestřih byl mladistvý, nadčasový, elegantní, praktický. Nůžky už nevezmu do ruky! Proč taky? Toto je správná volba! Pryč s nůžkami! Z mých původních deseti zákazníků mi zůstalo pět. Není mi známo, kde se stříhají ti ostatní, ale já jsem spokojená. Tedy byla jsem. Do té doby, než u dveří zazvonil zvonek. Byla to maminka. „Prosím tě, mohla bys mě ostříhat? Mám to jako rousy.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Péťó, nevíš, kde máme nůžky?!!!